Podzimní setkání se otevřelo dalším zájemcům o práci supervizora/ky
Každé jaro a podzim se scházejí církevní supervizoři, aby mluvili o své práci, aby se dále vzdělávali a také, aby byli spolu a vzájemně se podporovali. Jarní setkání je určeno výhradně aktivním supervizorům, ale podzimní se otevřelo i dalším zájemcům o práci supervizora/ky. Na toto setkání byli nově zváni i ti, kteří již vstoupili do některého supervizního nebo sebezkušenostního výcviku a mají zájmem dělat supervizi v církvi.
Letošní podzimní setkání se konalo od neděle večera do úterního poledne a novým účastníkem na něm byla jedna farářka ČCE, která právě prodělává sebezkušenostní výcvik a má o supervizní práci zájem. V úvodním večerním kolečku s oříšky a vínem jsme si řekli co nám leží na srdci a co se s námi v uplynulém roce dělo. Je to radost, mít s kým otevřeně o sobě promluvit.
Lektorkou letošního podzimu byla paní Beate Albrich, arte a PCA terapeutka, senior lektor v psychoterapii (SUR, Drama/Art), supervizorka a mentor supervizorka (EASC, ČIS). Paní Beate nás okouzlila svou bezprostředností, podmanivým vitálním sebevědomím a účinky, které na nás práce s ní měla. Nejen, že jsme si vyzkoušeli své kreslířské dovednosti, procvičili představivost, ale také se potěšili schopností spolupráce. Využili jsme zaměření paní Beate na drama/art a prožili setkání s možností, jak naše „čmáranice“ čtou druzí. Nově se nám odkryly možnosti reflexe viděného, kdy se z hrušky stane třeba krokodýl. Odpoledne jsme pozorovali její práci supervizorky a v reflexi sledovali, co všechno se při supervizi může dít, kolik může být ve vztazích direktivnosti a kolik emocí. S paní Beate jsme strávili celý den.
Úterní dopoledne bylo pracovně organizační. Zabývali jsme se připravovaným etickým kodexem pro vnitřní potřebu církve. Znovu a znovu jsme si uvědomovali, jak je interní supervize náročná kvůli mnoha propojením farářů skrze sbory, seniorátní výbory a osobní blízkost mnoha našich členů. Etický kodex by se měl projednat a schválit na nejbližším synodu.
Malými i většími kroky se v naší církvi usazuje supervize. Od zrodu myšlenky k výcviku ve skupinové supervizi pro interní supervizory uplynulo 13 let a od zahájení supervizní práce v církvi (leden 2013) téměř 7 let. Biblická sedmička? Dnes jsme o kousek dál. Začíná období větší otevřenosti a porozumění pro supervizi mezi faráři/kami i členy církve.
Na podzim 2019 byl pro církevní supervizory otevřen výcvik práce ve skupinové supervizi vedený Ph.Dr. Milanem Kinkorem. V paměti mi utkvěla odpověď jednoho z nás v úvodním setkání na otázku lektora, kde chci být ve svém supervizním vývoji, co chci umět, co vylepšovat: „Nevím, nemám plán, mám obavy, jestli vzdělání v supervizi skupiny využiji, rád bych neztratil odvahu vést supervizi, rád bych supervizi dělal dál, kdyby to šlo.“
Mnozí jsme to prožívali podobně. Nakonec výcvik zdárně ukončilo závěrečnou evaluací deset supervizorů a otevřela se cesta k práci ve skupinách, která, z mé zkušenosti, naše faráře a farářky, ale i další členy církve zajímá možná víc než supervize individuální.
Ve výcviku jsme zakusili hodně práce na sobě samých. Téměř čtyři roky nás provázely takzvané peer skupiny. Dvě menší skupiny se vedle společných výcvikových setkání pravidelně potkávaly k supervizní práci. Novým a velmi intenzivním způsobem nás to proměňovalo a obohacovalo naši vzájemnost. Prohlubovaly se nám dosavadní znalosti a dovednosti a byli jsme nuceni neustále podávat zprávy, a tak zpětně reflektovat své jednání a odpovídat na otázky, co jsem se dověděl/a o sobě a co jsem se dověděl/a o skupině.
Různý náhled jednotlivých členů skupiny na můj příběh, zkušenosti druhých s podobnou kauzou i pohled na mou supervizní (ne)zdatnost a současně podpora, jsou nenahraditelné. A jako bonus osobní blízkost. Velmi silně jsem si uvědomila, jak blahodárná byla zvlášť zkušenost z peer skupiny. Jeden z nás už supervidovat nebude. Pavel Kalus zemřel krátce po ukončení výcviku. Setkávání s ním v naší malé skupině pro mě a myslím i pro ostatní členy, zůstane radostí a bohatstvím navzdory jeho smrti.
Zkušenost z posledního období nás, supervizory ČCE, přivedlo k uzavření „rozjížděcího“ období. Dobře nastavenou spoluprací se nyní podařilo vyřešit některé staré otázky a problémy. Třeba, kdo je zadavatel (kdo o supervizi farářů stojí), jak s financováním, jak s hledáním nových supervizorů nebo lepší nastavení pravidel.
Zpočátku jsme byli skupinou supervizorů, ze které jednotlivci konali supervizi, nyní ji konáme i ve skupinách a probíhá další výcvik týmové supervize. Ta se hodí pro práci staršovstev. Současně jsme také skupinou, která je neocenitelnou podporou pro práci svých vlastních členů, supervizorů ČCE. Mít skupinu, do které patřím je fajn nejen pro práci, ale i pro život.
Lýdia Mamulová, listopad 2024